°CHYBOVALA, ALE ONA SE ZAMILOVALA°

       Doufám, že se najde více příznivců mého blogu,
                    protože jich nikdy moc nebylo.

     Přímé přesměrování na PP. >>Poslední Pokušení<<
                                

animace PP

21. prosince 2010 v 12:23 | Mei.
gif
 

Končím.

20. prosince 2010 v 17:00 | Mei. |  Odpad

Končím. 


Ano, čtete správně. Nikdo sem nechodí. PP taky nikdo nečte. Ale končím pouze s tímto blogem.!! Pokusím si založit nový a trošku ho proslavit i když vím, že se mi to nepodaří, ale budiž, pokusím se.. Takže tady už nebudou žádné nové články a PP se přesunuje na nový blog. Dám sem ještě adresu kde budu dále přebývat... Ale to bude tak vše.! 

Poslední pokušení.9

8. prosince 2010 v 20:56 | Mei. |  Poslední Pokušení
Po dlooouhé době sem něco dám. Krátkou část PP. :) Ale aspoň něco.;) Tak ať se líbí.:)

Chvíli jsem tam jen tak stála jako zamrzlá na jednom místě. Po chvíli jsem se vzpamatovala a otočila na otce. V jeho očích už neplanula taková nenávist jako předtím, ale stále byl jeho pohled k nevydržení. Neřekla jsem ani slovo a odešla jsem do pokoje. Stále jsem měla před očima svého mrtvého mazlíčka. Neměla jsem sílu ho odnést a pohřbít. Lehla jsem si na postel a z očí se mi vyhrkly slzy. Uslzenýma očima jsem se podívala na kalendář vedle postele a uvědomila jsem si, že mám dneska schůzku s doktorem Blackem v jeho ordinaci. Úžasné! Co mi zjistí? Další hřebík do rakve? Jako bych toho neměla dost.
Do ordinace jsem přišla s menším zpožděním, ale nevadilo to. Doktor přišel o půl hodiny později. Chápete to? O půl hodiny! Jsem si přeseděla zadek na té tvrdé stoličce v čekárně. V čekárně na smrt! Po dlouhé době pro mě přišla sestra, ať jdu za doktorem. Vešla jsem do ordinace a dívala jsem se opět na ty strašné stěny oblepené hrůznými obrázky. Black se na mě nějak podivně usmíval, nepřipadalo mi to zrovna přirozené, když mu do ordinace přijde dívka s rakovinou. "Posaďte se!" pokynul mi a já jsem si dřepla na opět tvrdou židli! "Mám pro vás mnoho dalších výsledků vaší diagnózy. Pár špatných, ale i dobrých zpráv, i když těch je mnohem méně. Tak abych začal. Potvrdila se má diagnóza rakoviny, určil jsem přesně, o jakou se jedná. Teda o jaké se jedná!".
Zastavila jsem ho. "Jak to myslíte o jaké? Jich je snad více? To snad ne!". "Nechte mě prosím domluvit!"začal mluvit vyšším hlasem. "Ano, máte jich více. Krvácení z úst vám vyvolává rakovina krve, ale našli jsme i pár možných nádorů v oblasti mozku." Mozku? Já mám nádory na mozku? Vždycky jsem si z toho dělala srandu, že jsem hloupá kvůli nádorům na mozku, ale až tak? "Ale to není vše, slečno, máte i příznaky na rakovinu plic, nejspíše poděděnou po matce nebo otci, protože jak jsem zjistil, nekouříte. Omlouvám se, je těch špatných zpráv přespříliš. Ale teď k těm lepším. Všechny typy rakovin nejsou akutní a smrtelné." Dívala jsem se na něj a byla jsem asi bílá jako stěna, protože mi sestra najednou začala nabízet vodu, a ať se pořádně napiju.
"Takže jsem smrtelně nemocná, ale aspoň pár rakovin není akutních? To mi chcete říct? To mě má uklidnit?!" Doktor neodpovídal, jen se na mě omluvně díval. Zatočila se mi hlava ale ustála jsem to. 
 


Přemýšlím...

10. listopadu 2010 v 22:25 | Mei.
sa

Poslední pokušení.8

25. října 2010 v 0:02 | Mei. |  Poslední Pokušení
Po dlouhé době, jsem si opět sedla k NB a napsala další pokračování PP. Snad se bude líbit.:)

Musela jsem si promnout oči, abych se ujistila, že vidím dobře. Opravdu za domovními dveřmi stál on? Marcuez? Ten tajemný kluk, se kterým jsem byla před chvílí venku? To není možné. Jak by našel můj dům, kde vzal mou adresu, vždyť se vůbec neznáme ani já nevím, kde přesně bydlí. Je to všechno divné. Z mého přemýšlení mě probudilo tupé zabouchání na dveře. "Gabrielo, jsi tam?" zavolal. A jeho líbezný hlas mi rozehřál to místo, kde bych měla mít srdce. Otevřela jsem dveře a dívala jsem se na něj pohledem totálního idiota. Chvíli mi nedocházel fakt, že tam opravdu stojí. "Haló, je někdo doma?" lusknul mi prsty před očima a já se v tu ránu probrala. "Ach, ano. Promiň, trochu jsem se ztratila. Počkat! Jak víš, kde bydlím?" podívala jsem se na něj a čekala na odpověď.
Tvářil se trochu ustrašeně a lehce se červenal. V jeho očích jsem viděla stydlivost a přitom i velkou radost. Pročísl si vlasy svými prsty a podíval se na mě. "No, abych řekl pravdu. Já jsem tě sledoval. Nevím, jestli se na mě budeš zlobit anebo nebudeš, ale já prostě potřeboval zjistit, kde bydlíš!" jeho tváře se zarděly ještě více. "Neboj, nezlobím se, že jsi mě našel, jen mě překvapila tvá reakce na můj, no prostě na to co se předtím událo. I když, vlastně ani nepřekvapilo, nejspíš nevídáš každý den nějakou holku, která na ulici zvrací krev. Takže tvá reakce "vylekaného králíka" byla vlastně v normálu." Nechtěla jsem mu nic vyčítat, to by ani nešlo. On byl ztělesněním něčeho dokonalého, snad ani ne pozemského. Co to říkám? Nadpozemského? Asi bych si měla konečně udělat ve své hlavě pořádek!
Podívala jsem se na něj, určitě jsem se zase na chvíli ztratila v mých myšlenkách, protože přede mnou mával rukama a smál se. "Probuď se, Gabrielo, ty se pořád ztrácíš. A vím, ten úprk nebyl zrovna vzorem vychovanosti, ale vystrašilo mě to. Máš pravdu, dívky chrlící na ulici krev opravdu každý den nepotkávám. Ale musel jsem se vrátit, abych se ujistil, jestli jsi v pořádku a nic se ti nestalo. Měl jsem o tebe strach!" A opravdu v jeho očích se zaleskly slzy. "Ale to je v pořádku nemusíš mít o mě…" "Počkej! Co to máš za sebou? Co tam leží na zemi?" přerušil mě v půlce věty a odstrčil stranou. "Ne! Nechoď tam." Snažila jsem se ho zadržet, ale už bylo pozdě. Stál před Kenyho mrtvolkou a nehýbal se, pouze konečky prstů se mu divně třásly. "Co, co to je?" Otočil se zpátky a podíval se mi do očí. Musela jsem před jeho pohledem ucuknout, byla v něm zloba, nenávist. Místo očí měl pouze úzké proužky a těmi mě sledoval. Snad ani nemrkal, pouze se na mě díval a jeho prsty se třásly. "Co to je!" přidal na intenzitě hlasu, až to se mnou škublo! "Můj pes." Odpověděla jsem a snažila se, aby v mém hlasu nebyl znát strach. "Můj mrtvý pes." Dodala jsem, ale už jsem to nevydržela a rozklepala jsem se. Přišel ke mně blíž, stále jsem se bála na něj pohledět. Cítila jsem, jak mě jeho pohled probodává, jak na mě dopadá. Vztáhl ke mně své paže a chytil mě za ramena. Jeho dotek byl hebký, nebyl tak strašlivý, jaký jsem si představovala. Po chvíli jsem se odhodlala a podívala jsem se na něj. Najednou jako by se změnil, jeho pohled byl vlídný až laskavý. Jeho oči se otevřely a už se na mě nedíval stylem "chci tě zabít", ale jako hodný kluk odvedle. "Co se tomu psovi stalo? Kdo mu to udělal?" zeptal se mě, ale v jeho hlase byla stále lehce slyšet zloba, snažila jsem se na to nemyslet. "Kdo mu to udělal?" zopakoval svou otázku a upřel na mě pohled.
Najednou jsem uslyšela dunivé zvuky, které vycházejí ze sklepa. Zvuky čím dál rychleji se přibližující. "Ach ne!" povzdychla jsem si. "Tak kdo to udělal?" Jeho stisk už nebyl tak jemný, už začínal bolet. "Já!" zakřičel někdo za Marcuezem, okamžitě jsem poznala, kdo to byl. Otec! Nejspíš uslyšel, jak se tady bavíme tak přišel nahoru udělat pořádek.
"A vy jste kdo?" odpověděl Marcuez a otočil se. Najednou by se mu krve nedořezali. Ztuhl a jen se díval před sebe. Ani se nehnul, všechny jeho svaly byly jako zmrazené. Díval se na mého otce a nehýbal se. "Marcuezi! Marcuezi! Co se ti stalo? Jsi v pořádku?!" zatřásla jsem s ním. Otevřel ústa a potichu řekl: "Gabrielo, neměl bych tady být. Udělal jsem chybu, že jsem tě vyhledal, ale já jsem musel zjistit, jestli jsi v pořádku. Vidím, že v pořádku jsi, tak já raději půjdu.
Nemám tady být!" Panika. Ano, panika byla zřetelně slyšet v jeho hlase. Nic víc nic míň. Pouze strašná panika. Otočil se, podíval se na mě, poslal mi ještě jeden poslední úsměv a zmizel z domu. Co to bylo? Proč se najednou tak lekl? Co má společného s mým otcem? Na tyhle otázky musím mít odpověď! 

Po dvou letech.

3. října 2010 v 14:14 | Mei. |  Odpad
Po dvou letech jsem našla něco, co jsem ani nevěděla,že existuje. :D Příběh. To byly časy jak jsem milovala fantasy a podobné věci. Směju se sama sobě, jak jsem tohle mohla kdy napsat, ale proč to sem nedát žé.!? :D
Pointa:
V minulosti byl jeden svět ve kterém žily společné národy Algrové a Numllové . Algrové a Numllové spolu válčili již po mnoho let. Jejich boje neutichaly. Jenže v době největšího boje se draci vzbouřily. Nemohli už ustát ty války a to, že je elfové a lidé vyhazují z jejich země. Spojily svoje síly ohně, země, vzduchu a vody. Vytvořili silnou energii a s úmyslem zničit říši Algrů
a Numllů ji použili proti nim. Místo toho aby říše srovnaly se zemí je rozdělili na dvě části. Na každé části zůstal jeden národ.Mezi nimi se objevila velká "díra". Moře. Algrové se snažili dostat k Numllům a naopak. Bohužel uprostřed moře které je rozdělovalo byl velký vír který zničil a pohřbil pod vodou všechny lodě které se snažili dostat na druhou stranu. Takže oba národy zůstaly oddělené. Snažili se dostat na druhou stranu, ale marně. Pokaždé je velký vír pohřbil pod vodou. Nastal mír. Ale pouze do té doby než pomocí portálů
přišli do říše Algrů zlé bytosti.Snaží se dostat bájnou svatou knihu Ornat. V knize je zapsaná minulost, přítomnost a budoucnost říše Eresius. Pomocí téhle knihy se snaží změnit budoucnost říše a dostat ji tak do svých rukou.
Osud říše je v rukou mladičké elfky Arias a mladého člověka
jménem Cloud.
To ale ještě neví co všechno je čeká a jaké tajemství objeví.
>>>Začátek Celý článek.;) >> Má to 3 kapitoly, není to dokončené, nevím jestli s tím budu pokračovat, pro mě je teď nejdůležitější Poslední Pokušení;):P

Poslední pokušení. animace.

30. září 2010 v 16:11 | Mei. |  Poslední Pokušení
Musíme nějak navnadit čtenáře PP. Tak jsem se pokusila vyrobit takovou klasickou upoutávku, ale pomocí animace. ;) Snad vás to osloví a budete číst dál.:) A nebo číst začnete. :P 

PP

Eclipse. Kissing Bella and Jacob.

30. září 2010 v 15:47 | Mei. |  Odpad
Pokusila jsem se vyrobit animaci. Je to moje nejoblíbenější scéna z Eclipse. Je na ni použito asi 60 obrázků. :)) Tak snad se líbí. >>KOPÍROVAT SE ZDROJEM<<

kiss

Poslední pokušení.7

28. září 2010 v 16:23 | Mei. |  Poslední Pokušení

poslední pokušení

Došla jsem domů, v hlavě jsem měla plno myšlenek. Jak to myslel, po tom všem co se stalo, co se mu vlastně dělo? Zajímalo mě to, ale jak jsem se to mohla dozvědět? Nijak. Sakra! Já na něj nemám ani číslo, žádnou adresu ani kontakt. Jak ho zase uvidím? Vím jen, že bydlí kousek od školy, ale to je vše. Nic víc, nic míň. Já jsem idiot, ale on přece říkal, že si mě najde. Ale jak to myslel? V dobrém, nebo špatném smyslu? Udělala jsem mu něco? Ne, nebudu nad tím přemýšlet, nebo se ještě zblázním!
Přišla jsem ke vchodovým dveřím, sáhla jsem na kliku, ale rozmýšlela jsem se, jestli mám otevřít. Stále jsem měla před očima rozhovor, teda spíše hádku s otcem. Jestli bude stále tak naštvaný, tak nevím, co budu dělat. Otevřela jsem dveře a nezadržela výkřik. Na zemi, leželo něco velmi podobné mému zatoulanému pejskovi. Ztratil se asi před půl rokem, oplakala jsem ho a navždy se s ním rozloučila. Malý chlupatý stvořeníčko, s černým flíčkem na obličeji, a černým ocáskem. Jinak krásně bílý. Maličký, akorát do náručí. Stýskalo se mi po něm, nevěděla jsem, kam se poděl. Jediné, co jsem věděla, bylo to, že on by rozhodně sám neutekl! A teď jsem viděla na zemi, v kaluži krve ležet, něco tak podobného Kenymu. Musela jsem se i přes strach, zhnusení podívat jestli to on není. Naklonila jsem se k malému zvířátku a otočila jsem ho. Krve by se mi v tu chvíli nedořezalo! Pejsek co ležel u nás na chodbě, měl černý ocásek a flíček na obličeji. "Keny!" zakřičela jsem přes celý dům. Nikdo se neozval, všude bylo ticho. Rozbrečela jsem se, nemohla jsem ty slzy udržet. Můj pejsek, kterému jsem všechno říkávala, se kterým jsem se rozloučila, se vrátil. Vrátil jako mrtvola na zemi. "Ne, tohle neodpustím, ať to udělal kdokoliv!" najednou mi blesklo hlavou, kdo jediný mohl udělat tak krutý čin! Jen jediný člověk by byl schopen zabít něco, na čem mi tak moc záleželo. On!
Začala jsem hledat po domě, nikde nebyl. V žádné místnosti. V ložnici, v koupelně ani v obývacím pokoji. Přemýšlela jsem, kam jinam by se mohl ukrýt, a napadlo mě poslední místo, tam kam se chodí opíjet, aby o tom nikdo nevěděl. Tam kde se stává svým pánem a jediným na kterém záleží. Sklep! Pomalu jsem otevřela dřevěné dvířka do sklepa, skřípání, které vyluzovaly panty, mi naháněly husí kůži. Sešla jsem staré kymácející se schody, až jsem došlápla na tvrdou betonovou zem a tam jsem ho uviděla. Seděl na svém zeleném křesle, v jedné ruce pivo a ve druhé, cigaretu. Panebože jak mě se hnusil. Jen co mě zahlédl, se začal smát. "Tak co Gabrielo, líbí se ti tvůj pejsek? Našel jsem ho tady ve sklepě, v téhle železné kleci a myslel jsem si, že by se ti hodil." Jeho pohled byl mrazivý plný zášti a nenávisti. Nezmohla jsem se na slovo. Ani jsem nemusela, on pokračoval. "Myslel jsem, že když ztratíš něco, na čem ti záleželo, tak si uvědomíš, co jsi tenkrát provedla. Cítíš tu bolest? Ten smutek? Určitě! Tohle jsem cítil, když tvoje matka a moje milovaná manželka umřela." Jeho pohled se nezměnil ani, když mluvil o smrti mojí mámy. Byl stejně chladný. Postoupila jsem k němu blíže. "Proto jsi tohle udělal?
Proto, jsi mi zabil Kenyho. Ale tohle je něco úplně jiného, to co jsi ty provedl, byla vražda. S mámou to byla nehoda. Pochopíš to už?" dívala jsem se na něj a oči jsem měla plné hořkých slz. Vím, slzy mají být slané, ale tyhle byly nahořklé, a když mi ukáply na ruce, viděla jsem jejich růžové zbarvení. "Nehoda. Nehoda. Nebyla to nehoda! To ty, jsi všechno způsobila a já ti to teď vrátil, ale tohle není konec holčičko, já jsem ještě neskončil. A už běž! Nechci tě tady vidět. A svého smradlavého psa si vezmi s sebou. Už abys umřela." Svůj proslov zakončil větou tak strašnou až jsem se rozbrečela. On chce, abych umřela. Nemám do toho daleko, ale přece to nemůže myslet vážně! Rozutekla jsem se nahoru, zastavila jsem se u mrtvoly svého pejska. Jen co jsem se na něj podívala, začala jsem brečet tak moc, až se mi zatočila hlava a já se svezla po stěně na zem. Obličej jsem měla mokrý od růžových slz a ruce také. Nemohla jsem se zvednout. Neměla jsem na to sílu. Přede mnou leží mrtvola bytosti, kterou jsem měla nejraději, a můj otec chce, abych umřela. Zasloužím si to? Nejvíc na světě bych teď chtěla mít někoho, o koho se můžu opřít a komu se můžu vyzpovídat, ale toho nemám. A jediný člověk, se kterým jsem se cítila šťastná, odešel a nezanechal za sebou ani stopu! Já jsem tak pitomá.
V tu chvíli zazvonil zvonek. Pomalu jsem se vyškrábala nahoru a podívala jsem se malým kukátkem ven. Srdce se mi snad zastavilo! Marcuez!!!

Poslední pokušení.6

27. září 2010 v 21:00 | Mei. |  Poslední Pokušení
Omlouvám se za VELKÉ zpoždění, ale opravdu jindy nebyl čas tohle napsat. Tak snad se bude líbit. ;)

poslední pokušení
Tvrdě jsem dopadla na zem, přímo na zadek. "Au" zaječela jsem, protože náraz to byl opravdu pěkný. "Co jsi to za blbce, když se nedíváš, kam jdeš? Co si to dovoluješ? Jsem snad neviditelná?" Po chvilce jsem se podívala na Marcueze a celá jsem zčervenala. Chudák se tam dusil smíchy a ukazoval před sebe. Prst mu směřoval k velkému betonovému sloupku se světlem nahoře. Já jsem narazila do sloupu a ne někdo do mě. Nadávala jsem sloupu. Já opravdu nejsem už normální. Marcuez se tam skoro složil smíchem k zemi, ale musela jsem uznat jedno, měl opravdu okouzlující smích. Rozplývala jsem se, ale přece jsem musela něco udělat, nebudu tady jen tak stát a dívat se jak se mi směje. "to bylo schválně! Opravdu. Já jsem věděla, že jsem narazila do sloupu. Chtěla jsem tě jen rozesmát." První věc co ze mě vyletěla. No nebylo to zrovna inteligentní, ale na to, že jsem právě měla na čele bouli jako tenisový míček, to snad šlo. "V pohodě." Usmál se na mě tím okouzlujícím úsměvem a já zase začala tát. Sakra, musím se tohohle zbavit, jinak se před ním rozpustím a on mě bude utírat z chodníku!
Raději jsme se dali znovu do chůze, jinak by ze mě opravdu zůstala jen louže něčeho, matně představujícího lidskou bytost.
"Takže odkud jsi se, sem přistěhoval?" musela jsem nějak navázat konverzaci, jinak bych asi studem utekla. Kupodivu odpovídal. "Z New Yorku, moje máma měla už dost, všech těch aut, mrakodrapů a milióny lidí. Chtěla do nějakého menšího města, aby si odpočinula. Tak se jí jednoho dne naskytla možnost, práce tady u vás. A bez otálení to vzala. Chtěla prostě něco klidnějšího. A já, jako hodný syn, jsem musel jet s ní. Nemohl jsem ji nechat samotnou po tom všem, co se stalo." Jeho hlas posmutněl, nedíval se mi do očí, jeho zrak směřoval k zemi. "Nevím sice, co se ti stalo, ale nemusíš o tom vykládat, jestli nechceš. Jen bych ti chtěla říct, že jste si vybrali opravdu tiché město. Tady se nic neděje, pár aut tudy projede, jinak je to mrtvé." Usmála jsem se na něj, protože to bylo asi to jediné, na co jsem se zmohla. Úsměv mi opětoval. "Máš pravdu, asi jsme si konečně vybrali místo, které bude pro mě i pro mou mámu dobré. Pro ni kvůli práci a pro mě kvůli tobě." Podívala jsem se na něj a vytřeštila oči. Zná mě pár minut a už o mě říká takovéhle věci?
Najednou jsem si vzpomněla na Taylora, na to jak mi takovéhle krásné věci taky říkal. Do očí se mi vrhnuly slzy. Snažila jsem se je udržet, ale marně. Pomalu začaly stékat, jedna po druhé namáčely mou bílou tvář. Ucítila jsem první slzu na rtech a zvedl se mi žaludek. "Ne! Prosím! Já už nechci." Skoro jsem to nedořekla a už jsem začala kašlat. Kašel byl čím dál více nesnesitelnější, až jsem pod sebou uviděla malou kapku něčeho červeného. Kapek přibývalo, až se změnily v proud čiré červené krve. Rychle jsem se ohnula, aby krev stékala na chodník. Marcuez nevěřil svým očím, jen se na mě díval a v jeho pohledu šlo poznat, že neví, co má dělat. Určitě přemýšlel o zavolání pomoci a o útěku. Nakonec zůstal a chytil mi vlasy, které se mi nahrnuly přes ramena a po kterých stékala červená tekutina.
Po chvíli to přestalo. Narovnala jsem se a utřela si obličej. "Omlouvám se. Tohle jsi neměl vidět." Smutně jsem se na něj podívala. Marcuez ze sebe nevydal ani hlásku. "Promiň, už budu muset jít domů. Pomoct mámě, ještě vybalit. Promiň."
Nervózně se usmál a odešel. V dálce jsem ještě lehce zaslechla "Já si tě najdu." No, to doufám. Pomyslela jsem si. Ta rakovina mě jednou zabije. Ani mi nedošlo, jakou mám vlastně pravdu.

Omlouvám se.

25. září 2010 v 23:29 | Mei. |  Odpad

nnn
Omlouvám se. Poslední dobou moc na blog nechodím. Nemám čas, je hodně učení a nálada k tomu taky zrovna moc není. Všechno se mi hroutí i když se to snažím ukrývat. :( Takže se ještě jednou omlouvám..
Poslední pokušení se budu snažit psát dál, vím přesně jak to bude pokračovat, ale abych to nějak skloubila do textu, na to není čas. Ale pokusím se to dát dohromady zítra. ;)
Tak doufám, že to nevadí. No moje návštěvnost taky zrovna nevyskočila, ale co se dá dělat.:(


Mei. 

Nový design.

19. září 2010 v 15:38 | Mei. |  Odpad
nnn
Tak určitě jste si všimli, že můj blog má nový "kabátek". Líbí se mi, je živější. Né, jako ten minulý šedý celý nějaký fůj.! :D Nálada vyskočila výš, tak ať to tady taky nějak vypadá. ;)
Přiznávám se, není to moje práce. :D Tohle bych nikdy nesvedla, je to práce mojí best friend Simči. Simulenky-blogisek.blog.cz << ♥♥♥ Moc se mi ten dess líbí.! 
Děkuji.

Poslední pokušení.5

11. září 2010 v 21:04 | Mei. |  Poslední Pokušení
poslední pokušení
Seděla jsem na zídce u školy a nevnímala jsem čas. Když tu mi najednou někdo poklepal na rameno. Rychle jsem se otočila a nevěřila svým očím. Člověk. Ano, je to pro mě divné, protože se mě každý bojí a aby se mě dotkl tak to už musí mít hodně odvahy. Jenže tohohle kluka jsem neznala. Nikdy předtím jsem ho tady neviděla. Modré oči, které se na mě mile dívaly, mě naprosto okouzlily. Hnědé vlasy, padající mu do obličeje. Obličej bez jediné chybičky. Kluk, který by vyšel z nejkrásnějšího snu každé holky. Stál právě za mnou a díval se na mě. Neuvědomila jsem si, že při vzpomínání jsem se rozbrečela a slzy mi ještě stékaly po tvářích, zjistila jsem to až v tu chvíli, kdy mi je začal sám otírat rukávem. Stále jsem tam seděla a dívala jsem na něj. Kdo to je a proč si mě vůbec všímá? Tohle nemůže být jen tak. Chtěla jsem promluvit, ale byl rychlejší. "Ahoj, já jsem Marcuez a jsem tady nový. Nemohla by, jsi mi to tady ukázat, alespoň tady nejblíže?" Dívala jsem se na něj stále jako idiot. No, po chvíli mě to přešlo a já promluvila: "Já? Ukázat ti to tady?" zase jsem nasadila pohled naprostého mentálně postiženého člověka. Nepatrně se usmál. "Ano ty. Byla jsi první, koho jsem tady uviděl, a přijdeš mi sympatická, tak mě nenapadlo nic jiného než se tě zeptat." Počkat, tak z tohohle jsem byla pěkně zmatená. Já a sympatická? No nechci vidět svůj výraz. Určitě se změnil z postiženého člověka v naprostého idiota. Kdo je sakra tenhle kluk? Zjevil se tady z ničeho nic, připadám mu sympatická a do třetice je opravdu k zulíbání. To je sen. "Ano, klidně tě tady provedu."usmála jsem se. " A ty bydlíš kde?" zvedla jsem se ze zídky a stoupla si vedle něho, zadívala jsem se do jeho průzračných modrých očí, kdyby mě nevyrušil tak bych se v nich snad utopila. "Jen tady kousek, pár bloků. A ano, budu rád, když mě tady provedeš, protože já opravdu nevím, kam bych se dostal, kdybych zatočil do nějaké ulice. Po pár krocích bych byl někde jinde a ztratil se."roztomile se začervenal. Ach, on je tak sladký. Protřepala jsem si hlavu a vyšli jsme.
"Takže říkáš, že bydlíš tady kousek. Kdy jsi, se jsem přistěhoval? Ještě jsem tě tady neviděla."
"Před chvílí, jsou to asi tři dny, nebyl jsem ještě ve škole, protože jsem musel mamce pomáhat s bytem." Krásně se na mě usmál a mně se skoro podlomily kolena. Skoro jsem zapomněla na svou rakovinu. Rakovinu, mám rakovinu, nemůžu se přece zamilovat, když mi nezbývá moc času, ale přece poslední lásku si snad zasloužím anebo snad ne? Podívala jsem se na něj, ztrácela jsem se v jeho očích. Oči, vlasy, postava, všechno měl dokonalé. Vypracované bicepsy a tricepsy šli vidět přes jeho upnuté bílé triko. Košili měl rozepnutou tak jsem měla dokonalý výhled i na jeho propracované břišní svaly. Musím říct pravdu, sbíhaly se mi na něho sliny. Nejraději bych na něj hned skočila a už ho nepustila. Panebože, já mám ale pubertální myšlenky! "Děje se něco?" potichu se mě zeptal a já sebou trhla a chytla si pusu rukou, jinak bych přemýšlela dál, ale tentokrát nahlas. A to by byl trapas. Ten zrovna v tuhle chvíli nepotřebuju. "Ne, všechno je v naprostém pořádku, jen jsem se zasnila. To je u mě normální, občas přestanu vnímat okolí a vypadám takhle." Vytvořila jsem obličej zombíka a podívala se na něj. Jeho smích zněl jako zpěv andělů. Panebože, zase mě začaly chytat moje myšlenky. Bouchla jsem se pěstí do hlavy, abych je aspoň trochu zastavila. "Proč se stále biješ? Jsi v pořádku? Vypadáš nějak nervózně."podíval se na mě a v jeho očích jsem uviděla záblesk starosti. Rychle jsem ze sebe něco vykoktala. "Neboj, jsem v pohodě, jsem ti přece říkala, že tohle je u mě normální. Ignoruj to raději." Rychle jsem vykouzlila úsměv. Je zajímavé, že po tak dlouhé době co jsem ho nepoužívala, ho ještě umím. Procházeli jsme se a zatočili do jedné větší ulice, v tuhle dobu by tam neměl nikdo být. Šla jsem a dívala se stále na Marcueze, ale najednou do mě někdo narazil a já se svalila k zemi.

Pokračování již brzy..

Minulost.

11. září 2010 v 16:16 | Mei. |  Odpad
Jenom s ním jsou ty chvíle, kdy se můžu smát,
Jenom s ním vím, že se nemusím ničeho bát.
Pouze on je ten který mě drží nad vodou,
A to jsme se potkali pouze náhodou =)
Miluji tě a to já vím,
Každou noc o tobě sním**

P.S.: Psáno, pro někoho, koho jsem ze své hlouposti ztratila.

Kam dál