°CHYBOVALA, ALE ONA SE ZAMILOVALA°

       Doufám, že se najde více příznivců mého blogu,
                    protože jich nikdy moc nebylo.

     Přímé přesměrování na PP. >>Poslední Pokušení<<
                                

Září 2010

Poslední pokušení. animace.

30. září 2010 v 16:11 | Mei. |  Poslední Pokušení
Musíme nějak navnadit čtenáře PP. Tak jsem se pokusila vyrobit takovou klasickou upoutávku, ale pomocí animace. ;) Snad vás to osloví a budete číst dál.:) A nebo číst začnete. :P 

PP

Eclipse. Kissing Bella and Jacob.

30. září 2010 v 15:47 | Mei. |  Odpad
Pokusila jsem se vyrobit animaci. Je to moje nejoblíbenější scéna z Eclipse. Je na ni použito asi 60 obrázků. :)) Tak snad se líbí. >>KOPÍROVAT SE ZDROJEM<<

kiss

Poslední pokušení.7

28. září 2010 v 16:23 | Mei. |  Poslední Pokušení

poslední pokušení

Došla jsem domů, v hlavě jsem měla plno myšlenek. Jak to myslel, po tom všem co se stalo, co se mu vlastně dělo? Zajímalo mě to, ale jak jsem se to mohla dozvědět? Nijak. Sakra! Já na něj nemám ani číslo, žádnou adresu ani kontakt. Jak ho zase uvidím? Vím jen, že bydlí kousek od školy, ale to je vše. Nic víc, nic míň. Já jsem idiot, ale on přece říkal, že si mě najde. Ale jak to myslel? V dobrém, nebo špatném smyslu? Udělala jsem mu něco? Ne, nebudu nad tím přemýšlet, nebo se ještě zblázním!
Přišla jsem ke vchodovým dveřím, sáhla jsem na kliku, ale rozmýšlela jsem se, jestli mám otevřít. Stále jsem měla před očima rozhovor, teda spíše hádku s otcem. Jestli bude stále tak naštvaný, tak nevím, co budu dělat. Otevřela jsem dveře a nezadržela výkřik. Na zemi, leželo něco velmi podobné mému zatoulanému pejskovi. Ztratil se asi před půl rokem, oplakala jsem ho a navždy se s ním rozloučila. Malý chlupatý stvořeníčko, s černým flíčkem na obličeji, a černým ocáskem. Jinak krásně bílý. Maličký, akorát do náručí. Stýskalo se mi po něm, nevěděla jsem, kam se poděl. Jediné, co jsem věděla, bylo to, že on by rozhodně sám neutekl! A teď jsem viděla na zemi, v kaluži krve ležet, něco tak podobného Kenymu. Musela jsem se i přes strach, zhnusení podívat jestli to on není. Naklonila jsem se k malému zvířátku a otočila jsem ho. Krve by se mi v tu chvíli nedořezalo! Pejsek co ležel u nás na chodbě, měl černý ocásek a flíček na obličeji. "Keny!" zakřičela jsem přes celý dům. Nikdo se neozval, všude bylo ticho. Rozbrečela jsem se, nemohla jsem ty slzy udržet. Můj pejsek, kterému jsem všechno říkávala, se kterým jsem se rozloučila, se vrátil. Vrátil jako mrtvola na zemi. "Ne, tohle neodpustím, ať to udělal kdokoliv!" najednou mi blesklo hlavou, kdo jediný mohl udělat tak krutý čin! Jen jediný člověk by byl schopen zabít něco, na čem mi tak moc záleželo. On!
Začala jsem hledat po domě, nikde nebyl. V žádné místnosti. V ložnici, v koupelně ani v obývacím pokoji. Přemýšlela jsem, kam jinam by se mohl ukrýt, a napadlo mě poslední místo, tam kam se chodí opíjet, aby o tom nikdo nevěděl. Tam kde se stává svým pánem a jediným na kterém záleží. Sklep! Pomalu jsem otevřela dřevěné dvířka do sklepa, skřípání, které vyluzovaly panty, mi naháněly husí kůži. Sešla jsem staré kymácející se schody, až jsem došlápla na tvrdou betonovou zem a tam jsem ho uviděla. Seděl na svém zeleném křesle, v jedné ruce pivo a ve druhé, cigaretu. Panebože jak mě se hnusil. Jen co mě zahlédl, se začal smát. "Tak co Gabrielo, líbí se ti tvůj pejsek? Našel jsem ho tady ve sklepě, v téhle železné kleci a myslel jsem si, že by se ti hodil." Jeho pohled byl mrazivý plný zášti a nenávisti. Nezmohla jsem se na slovo. Ani jsem nemusela, on pokračoval. "Myslel jsem, že když ztratíš něco, na čem ti záleželo, tak si uvědomíš, co jsi tenkrát provedla. Cítíš tu bolest? Ten smutek? Určitě! Tohle jsem cítil, když tvoje matka a moje milovaná manželka umřela." Jeho pohled se nezměnil ani, když mluvil o smrti mojí mámy. Byl stejně chladný. Postoupila jsem k němu blíže. "Proto jsi tohle udělal?
Proto, jsi mi zabil Kenyho. Ale tohle je něco úplně jiného, to co jsi ty provedl, byla vražda. S mámou to byla nehoda. Pochopíš to už?" dívala jsem se na něj a oči jsem měla plné hořkých slz. Vím, slzy mají být slané, ale tyhle byly nahořklé, a když mi ukáply na ruce, viděla jsem jejich růžové zbarvení. "Nehoda. Nehoda. Nebyla to nehoda! To ty, jsi všechno způsobila a já ti to teď vrátil, ale tohle není konec holčičko, já jsem ještě neskončil. A už běž! Nechci tě tady vidět. A svého smradlavého psa si vezmi s sebou. Už abys umřela." Svůj proslov zakončil větou tak strašnou až jsem se rozbrečela. On chce, abych umřela. Nemám do toho daleko, ale přece to nemůže myslet vážně! Rozutekla jsem se nahoru, zastavila jsem se u mrtvoly svého pejska. Jen co jsem se na něj podívala, začala jsem brečet tak moc, až se mi zatočila hlava a já se svezla po stěně na zem. Obličej jsem měla mokrý od růžových slz a ruce také. Nemohla jsem se zvednout. Neměla jsem na to sílu. Přede mnou leží mrtvola bytosti, kterou jsem měla nejraději, a můj otec chce, abych umřela. Zasloužím si to? Nejvíc na světě bych teď chtěla mít někoho, o koho se můžu opřít a komu se můžu vyzpovídat, ale toho nemám. A jediný člověk, se kterým jsem se cítila šťastná, odešel a nezanechal za sebou ani stopu! Já jsem tak pitomá.
V tu chvíli zazvonil zvonek. Pomalu jsem se vyškrábala nahoru a podívala jsem se malým kukátkem ven. Srdce se mi snad zastavilo! Marcuez!!!

Poslední pokušení.6

27. září 2010 v 21:00 | Mei. |  Poslední Pokušení
Omlouvám se za VELKÉ zpoždění, ale opravdu jindy nebyl čas tohle napsat. Tak snad se bude líbit. ;)

poslední pokušení
Tvrdě jsem dopadla na zem, přímo na zadek. "Au" zaječela jsem, protože náraz to byl opravdu pěkný. "Co jsi to za blbce, když se nedíváš, kam jdeš? Co si to dovoluješ? Jsem snad neviditelná?" Po chvilce jsem se podívala na Marcueze a celá jsem zčervenala. Chudák se tam dusil smíchy a ukazoval před sebe. Prst mu směřoval k velkému betonovému sloupku se světlem nahoře. Já jsem narazila do sloupu a ne někdo do mě. Nadávala jsem sloupu. Já opravdu nejsem už normální. Marcuez se tam skoro složil smíchem k zemi, ale musela jsem uznat jedno, měl opravdu okouzlující smích. Rozplývala jsem se, ale přece jsem musela něco udělat, nebudu tady jen tak stát a dívat se jak se mi směje. "to bylo schválně! Opravdu. Já jsem věděla, že jsem narazila do sloupu. Chtěla jsem tě jen rozesmát." První věc co ze mě vyletěla. No nebylo to zrovna inteligentní, ale na to, že jsem právě měla na čele bouli jako tenisový míček, to snad šlo. "V pohodě." Usmál se na mě tím okouzlujícím úsměvem a já zase začala tát. Sakra, musím se tohohle zbavit, jinak se před ním rozpustím a on mě bude utírat z chodníku!
Raději jsme se dali znovu do chůze, jinak by ze mě opravdu zůstala jen louže něčeho, matně představujícího lidskou bytost.
"Takže odkud jsi se, sem přistěhoval?" musela jsem nějak navázat konverzaci, jinak bych asi studem utekla. Kupodivu odpovídal. "Z New Yorku, moje máma měla už dost, všech těch aut, mrakodrapů a milióny lidí. Chtěla do nějakého menšího města, aby si odpočinula. Tak se jí jednoho dne naskytla možnost, práce tady u vás. A bez otálení to vzala. Chtěla prostě něco klidnějšího. A já, jako hodný syn, jsem musel jet s ní. Nemohl jsem ji nechat samotnou po tom všem, co se stalo." Jeho hlas posmutněl, nedíval se mi do očí, jeho zrak směřoval k zemi. "Nevím sice, co se ti stalo, ale nemusíš o tom vykládat, jestli nechceš. Jen bych ti chtěla říct, že jste si vybrali opravdu tiché město. Tady se nic neděje, pár aut tudy projede, jinak je to mrtvé." Usmála jsem se na něj, protože to bylo asi to jediné, na co jsem se zmohla. Úsměv mi opětoval. "Máš pravdu, asi jsme si konečně vybrali místo, které bude pro mě i pro mou mámu dobré. Pro ni kvůli práci a pro mě kvůli tobě." Podívala jsem se na něj a vytřeštila oči. Zná mě pár minut a už o mě říká takovéhle věci?
Najednou jsem si vzpomněla na Taylora, na to jak mi takovéhle krásné věci taky říkal. Do očí se mi vrhnuly slzy. Snažila jsem se je udržet, ale marně. Pomalu začaly stékat, jedna po druhé namáčely mou bílou tvář. Ucítila jsem první slzu na rtech a zvedl se mi žaludek. "Ne! Prosím! Já už nechci." Skoro jsem to nedořekla a už jsem začala kašlat. Kašel byl čím dál více nesnesitelnější, až jsem pod sebou uviděla malou kapku něčeho červeného. Kapek přibývalo, až se změnily v proud čiré červené krve. Rychle jsem se ohnula, aby krev stékala na chodník. Marcuez nevěřil svým očím, jen se na mě díval a v jeho pohledu šlo poznat, že neví, co má dělat. Určitě přemýšlel o zavolání pomoci a o útěku. Nakonec zůstal a chytil mi vlasy, které se mi nahrnuly přes ramena a po kterých stékala červená tekutina.
Po chvíli to přestalo. Narovnala jsem se a utřela si obličej. "Omlouvám se. Tohle jsi neměl vidět." Smutně jsem se na něj podívala. Marcuez ze sebe nevydal ani hlásku. "Promiň, už budu muset jít domů. Pomoct mámě, ještě vybalit. Promiň."
Nervózně se usmál a odešel. V dálce jsem ještě lehce zaslechla "Já si tě najdu." No, to doufám. Pomyslela jsem si. Ta rakovina mě jednou zabije. Ani mi nedošlo, jakou mám vlastně pravdu.

Omlouvám se.

25. září 2010 v 23:29 | Mei. |  Odpad

nnn
Omlouvám se. Poslední dobou moc na blog nechodím. Nemám čas, je hodně učení a nálada k tomu taky zrovna moc není. Všechno se mi hroutí i když se to snažím ukrývat. :( Takže se ještě jednou omlouvám..
Poslední pokušení se budu snažit psát dál, vím přesně jak to bude pokračovat, ale abych to nějak skloubila do textu, na to není čas. Ale pokusím se to dát dohromady zítra. ;)
Tak doufám, že to nevadí. No moje návštěvnost taky zrovna nevyskočila, ale co se dá dělat.:(


Mei. 

Nový design.

19. září 2010 v 15:38 | Mei. |  Odpad
nnn
Tak určitě jste si všimli, že můj blog má nový "kabátek". Líbí se mi, je živější. Né, jako ten minulý šedý celý nějaký fůj.! :D Nálada vyskočila výš, tak ať to tady taky nějak vypadá. ;)
Přiznávám se, není to moje práce. :D Tohle bych nikdy nesvedla, je to práce mojí best friend Simči. Simulenky-blogisek.blog.cz << ♥♥♥ Moc se mi ten dess líbí.! 
Děkuji.

Poslední pokušení.5

11. září 2010 v 21:04 | Mei. |  Poslední Pokušení
poslední pokušení
Seděla jsem na zídce u školy a nevnímala jsem čas. Když tu mi najednou někdo poklepal na rameno. Rychle jsem se otočila a nevěřila svým očím. Člověk. Ano, je to pro mě divné, protože se mě každý bojí a aby se mě dotkl tak to už musí mít hodně odvahy. Jenže tohohle kluka jsem neznala. Nikdy předtím jsem ho tady neviděla. Modré oči, které se na mě mile dívaly, mě naprosto okouzlily. Hnědé vlasy, padající mu do obličeje. Obličej bez jediné chybičky. Kluk, který by vyšel z nejkrásnějšího snu každé holky. Stál právě za mnou a díval se na mě. Neuvědomila jsem si, že při vzpomínání jsem se rozbrečela a slzy mi ještě stékaly po tvářích, zjistila jsem to až v tu chvíli, kdy mi je začal sám otírat rukávem. Stále jsem tam seděla a dívala jsem na něj. Kdo to je a proč si mě vůbec všímá? Tohle nemůže být jen tak. Chtěla jsem promluvit, ale byl rychlejší. "Ahoj, já jsem Marcuez a jsem tady nový. Nemohla by, jsi mi to tady ukázat, alespoň tady nejblíže?" Dívala jsem se na něj stále jako idiot. No, po chvíli mě to přešlo a já promluvila: "Já? Ukázat ti to tady?" zase jsem nasadila pohled naprostého mentálně postiženého člověka. Nepatrně se usmál. "Ano ty. Byla jsi první, koho jsem tady uviděl, a přijdeš mi sympatická, tak mě nenapadlo nic jiného než se tě zeptat." Počkat, tak z tohohle jsem byla pěkně zmatená. Já a sympatická? No nechci vidět svůj výraz. Určitě se změnil z postiženého člověka v naprostého idiota. Kdo je sakra tenhle kluk? Zjevil se tady z ničeho nic, připadám mu sympatická a do třetice je opravdu k zulíbání. To je sen. "Ano, klidně tě tady provedu."usmála jsem se. " A ty bydlíš kde?" zvedla jsem se ze zídky a stoupla si vedle něho, zadívala jsem se do jeho průzračných modrých očí, kdyby mě nevyrušil tak bych se v nich snad utopila. "Jen tady kousek, pár bloků. A ano, budu rád, když mě tady provedeš, protože já opravdu nevím, kam bych se dostal, kdybych zatočil do nějaké ulice. Po pár krocích bych byl někde jinde a ztratil se."roztomile se začervenal. Ach, on je tak sladký. Protřepala jsem si hlavu a vyšli jsme.
"Takže říkáš, že bydlíš tady kousek. Kdy jsi, se jsem přistěhoval? Ještě jsem tě tady neviděla."
"Před chvílí, jsou to asi tři dny, nebyl jsem ještě ve škole, protože jsem musel mamce pomáhat s bytem." Krásně se na mě usmál a mně se skoro podlomily kolena. Skoro jsem zapomněla na svou rakovinu. Rakovinu, mám rakovinu, nemůžu se přece zamilovat, když mi nezbývá moc času, ale přece poslední lásku si snad zasloužím anebo snad ne? Podívala jsem se na něj, ztrácela jsem se v jeho očích. Oči, vlasy, postava, všechno měl dokonalé. Vypracované bicepsy a tricepsy šli vidět přes jeho upnuté bílé triko. Košili měl rozepnutou tak jsem měla dokonalý výhled i na jeho propracované břišní svaly. Musím říct pravdu, sbíhaly se mi na něho sliny. Nejraději bych na něj hned skočila a už ho nepustila. Panebože, já mám ale pubertální myšlenky! "Děje se něco?" potichu se mě zeptal a já sebou trhla a chytla si pusu rukou, jinak bych přemýšlela dál, ale tentokrát nahlas. A to by byl trapas. Ten zrovna v tuhle chvíli nepotřebuju. "Ne, všechno je v naprostém pořádku, jen jsem se zasnila. To je u mě normální, občas přestanu vnímat okolí a vypadám takhle." Vytvořila jsem obličej zombíka a podívala se na něj. Jeho smích zněl jako zpěv andělů. Panebože, zase mě začaly chytat moje myšlenky. Bouchla jsem se pěstí do hlavy, abych je aspoň trochu zastavila. "Proč se stále biješ? Jsi v pořádku? Vypadáš nějak nervózně."podíval se na mě a v jeho očích jsem uviděla záblesk starosti. Rychle jsem ze sebe něco vykoktala. "Neboj, jsem v pohodě, jsem ti přece říkala, že tohle je u mě normální. Ignoruj to raději." Rychle jsem vykouzlila úsměv. Je zajímavé, že po tak dlouhé době co jsem ho nepoužívala, ho ještě umím. Procházeli jsme se a zatočili do jedné větší ulice, v tuhle dobu by tam neměl nikdo být. Šla jsem a dívala se stále na Marcueze, ale najednou do mě někdo narazil a já se svalila k zemi.

Pokračování již brzy..

Minulost.

11. září 2010 v 16:16 | Mei. |  Odpad
Jenom s ním jsou ty chvíle, kdy se můžu smát,
Jenom s ním vím, že se nemusím ničeho bát.
Pouze on je ten který mě drží nad vodou,
A to jsme se potkali pouze náhodou =)
Miluji tě a to já vím,
Každou noc o tobě sním**

P.S.: Psáno, pro někoho, koho jsem ze své hlouposti ztratila.

Poslední pokušení.4

8. září 2010 v 19:46 | Mei. |  Poslední Pokušení
poslední pokušení
Po chvíli jsem ztratila vědomí. Uviděla jsem před sebou světlo a přemýšlela zda mám jít za ním, anebo, ne.
Když jsem se zvedla uviděla jsem své bezvládné tělo, jak visí přes okraj postele. "Proboha co se to se mnou stalo? Jsem mrtvá?" Přemýšlela jsem a stále postupovala blíž k tomu světlu. Když jsem byla u něj tak blízko, že bych se ho mohla dotknout, nastala tma. Kolem mě nebylo nic. Pouze velké černo. "Dostala jsem se do pekla za své činy co jsem provedla? Já, ale přece nechtěla nic z toho udělat. Všechno byla jenom nehoda. Shoda událostí, která dopadla tak jak dopadla. Nikdy jsem nechtěla nic takového udělat. A teď jsem umřela a jsem v pekle?!" Ano. Věřím na nebe a peklo. Byla jsem věřící, teď již nejsem, ale stále mám představu o lidech co jdou nahoru a ti kteří jsou svrženi dolů. Jsem jedna z těch, pro kterou je nebeská brána uzavřena. Najednou jsem ale uslyšela hlas. Tichý, ale přesto zřetelný. Slova, která mě hladila na duši. "Dítě moje. Miluji tě. Opustila jsem tě, protože jsem musela, člověk někdy nezabrání tomu co se má stát. Ty tomu, ale zabráníš. Vzchop se a bojuj, probuď se…" Hlas v mé hlavě byl čím dál hlasitější. Probuď se. Probuď!! Bodalo v mé hlavě, když jsem najednou otevřela oči. Cítila jsem se unavená, slabá, ale i šťastná. Poprvé po dlouhé době šťastná. Podařilo se mi s velkou silou vstát. Na podlaze byla krev. Ne pouze malá kapička nebo kaluž. Bylo jí více, smíchaná s mými slinami. Fuj! Doběhla jsem do kuchyně pro mop a kbelík s vodou abych si v pokoji vytřela. Vystřelila jsem s pokoje plnou rychlostí. Narazila jsem na otce. "Co děláš, sakra? Nevidíš, že jsem se právě oblékl do práce? Počkej, proč mám na té nové bílé košili flek? Červený! Gabrielo, co si o sobě myslíš? Co to máš na obličeji." Jeho výraz vypadal strašlivě. Jeho oči se zúžily do malé skulinky, vrásky se ještě více zvýraznily. Tenhle pohled jsem znala a přesně jsem věděla co přijde. "Krev. Ano je to krev!" zařvala jsem na něj, ale jen jsem to stačila říct, už jsem ležela na zemi s obtiskem jeho ruky na mé tváři. To pálilo, to bolelo. "Krev nejde vyprat jen tak jednoduše. A já mám teď důležitý pohovor. Musím si teď kvůli tobě vzít jinou košili a budu vypadat jako, že jsem chudý, kdy si nedovolím košili od návrháře!" zařval a odešel se převléct do ložnice. Stála jsem tam jako solný sloup a nezmohla jsem se na slovo. Neudržela jsem se a zařvala směrem k ložnici: " Mě teče z pusy krev a tebe zajímá pouze tvá práce a košile? Jsem nemocná tati! Mám…mám rakovinu!!!" Při posledních slovech se mi nahrnuly do očí slzy a začaly stékat po tváři, chladily mou červenou tvář, ale i bolely, protože mého tátu zajímá více práce než já.
Vyšel ven z pokoje a podíval se na mě. "Co jsi říkala? Proč bulíš? Gabrielo, chovej se už jako dospělá žena a ne jako pětileté dítě." Po těchto slovech odešel. Slzy bolesti se najednou proměnily v slzy nenávisti a křivdy. Oblékla jsem se do svého oblečení a vyšla ven. Venku se už stmívalo, ale já tuhle dobu prostě miluju. Jen já a barevná obloha od zapadajících paprsků slunce. Ještě pár jich dopadá na mé tělo a ohřívá jej. Pomalými kroky jsem došla až ke škole, nevím proč mě mé kroky zavedly zrovna sem, ale jen tady jsem měla nejspíš jistotu, že zde nikdo nebude. No komu by se chtělo chodit ke škole víckrát než jednou za den? Mě ano. Miluji to tady. I když se snažím na první pohled vypadat jako člověk, kterého nezajímá nic a nikdo. V minulosti to bylo jinak, vypadalo to všechno jinak i já jsem byla lepší. Pamatuji si přesně ty dny.
Slunce svítilo na chodníky před školou na kterých stály partičky lidí. Nestála jsem jako teď opodál, ale byla jsem mezi nimi, dokonce v té největší partě co na škole byla. Ti lidé tam byli úžasní, vymýšleli jsme spolu hodně věcí. Chodívali na párty a pořádali i vlastní. Byli jsme na škole nejlepší. Pamatuji si na holky se kterýma jsem byla kamarádka. Nejlepší. Ty teď chodí ve svých houfech a mě nechávají stranou, jako bych byla nic. Někdo jiný, koho nikdy neviděli a bojí se s ním seznámit. Kluci, se kterými jsem zažívala chvilky radosti i adrenalinu. Všichni mě opustili kvůli jedné velké chybě. Chybě, které se báli a mysleli si, že ji udělám znova. Ale teď jsem nemocná. Rakovina bude pomalu rozežírat mé tělo, už nikdy nevrátím ty časy zpátky, nikdy to už nebude takové jaké bylo. Udělala jsem chybu, ale chtěla jsem jí vysvětlit. Nedali mi šanci, nechtěli nic slyšet, odvrátili se ode mě a už mě k sobě nikdy nepustili. Já chci ale všechno napravit. Ať je to kamarádství s mými "kamarády" a nebo láska k Taylorovi.
Pokračování již brzy...

Náhrobní nápis.

3. září 2010 v 22:39 | Mei. |  Odpad
Jsem asi naprosto "mrdlá". Umím napsat nějakou optimistickou básničku? NE.! :DD Já se na to, ale takhle se mi fakt líbí, ale zase je to pesimismus jak prase.! :/ :D

Proč jste tak smutní,
když kostelní zvony zní,
pohřební píseň i ptáci zpívají,
koho to jen dnes pohřbívají.

Dívku, co milovala svět,
dívku co obdivovala každý květ,
právě tu, co vrbou se stala,
právě tu, co pro ostatní se rozdala.
Každému se pomoct snažila,
i když sobě nejvíc ublížila,
jak mohutná vrba pro nás byla,
avšak, sama se trápila.

Nebyl nikdo, kdo by ji bral,
vždyť taky kvůli ní svět se smál.
Do hrobu tajemství svá ukryla,
lásku tu všem rozdala.
Smála se, i když smutná byla,
proč s námi tu nezůstala?

Teď je pozdě vyčítat si slepotu,
když k životu není návratu,
už teď vím, čím jsi byla,
už vím, co jsi nám dala.
Sbohem a šťastna buď,
to je teď i tvůj osud.

Never say never by Chipmunks.

3. září 2010 v 22:30 | Mei. |  New
Never say never by Chipmunks. :)) Perfektně předělaná perfektní písnička. Co více k tomu jen dodat než. JB drž se.! My ti věříme. ♥ ;)



Mei.

Vrácený čas.

3. září 2010 v 22:19 | Mei. |  Odpad

Něco jednou skončí, nového začíná,
po dvou měsících se cítí jiná.
Našla mnohé, hodně ztratila,
nechtěla aby se do minulosti vrátila.
Smíchem chtěla doprovázet svět,
vypadat jako ten nejkrásnější květ.

V jeden den cítila štěstí,
po chvíli ránu pěstí.
Byl to rok, přesně na den,
večer jako nejkrásnější sen.
Potkala někoho, kdo jí v srdci uvízl,
zůstal tam, ale srdce nařízl.
Rána byla malá, postupně se zvětšila,
pomalu ji k zemi srazila.
Teď pouze doufá, že se vrátí,
a ústa její se budou opět smáti. 

Spřátelení.

3. září 2010 v 22:16 | Mei. |  Odpad
spřátelení
Chcete spřátelit.? :) Jestli ano stačí pár kliků a je to. ;)

  1. Jméno.
  2. Název blogu.
  3. O čem blog je. 

Fotky. Kdo teda jsem.

3. září 2010 v 22:02 | Mei. |  Diary
Jen tak obrazně, abych se trochu představila a vůbec o sobě něco řekla. Pak hodím pár fotek, abyste věděli jaká blondýna tady píše ty povídky a kecá nesmysly. :D

Jméno: Mei.
Příjmení: Nebudu udávat.
Bydliště: Olomoucký kraj.
Záliby: Blog, tanec, hudba, kámoši
Jaký typ kluků se mi líbí: Mojí největší úchylkou jsou blonďáci. Je divné, že jsem za celý svůj život měla pouze jednoho či dva blonďaté kluky. Asi na ně nemám štěstí. 
Styl hudby: Cokoliv, ale dechovky vám hodím na hlavu.

Vzhled: Posuďte sami.


m

Poslední pokušení.3

1. září 2010 v 15:14 | Mei. |  Poslední Pokušení
poslední pokušení
Promnula jsem si oči, abych se ujistila, že dobře vidím. Ale ano, stál tam on. Ten, jehož jméno jsem neměla ani sílu vyslovit. Nejvíc jsem mu ublížila, nerada na to myslím. Stála jsem tam prostě jako solný sloup a jen se mu dívala do jeho krásných tmavých očí. Zamával mi rukou před obličejem, okamžitě jsem se probudila ze svého snění. "Haló, jsi v pohodě? Já jsem se nějak…." ani tu větu nedořekl a zarazil se. "Ty? Co tady chceš? Nebydlíš náhodou na druhé straně města? Doufal jsem, že tě už nikdy více neuvidím." V jeho hlase byl jasně vidět vztek, ale i velká bolest, kterou jsem mu způsobila. "Jdu právě od doktora." Rozhodla jsem, že mu o své nemoci neřeknu, ještě by si myslel, že ho chci zpátky a dělám ze sebe chudáčka. No je pravda, že bych ho zpátky chtěla, ale udělala jsem v minulosti strašnou věc. Nechci na to myslet. "Byla jsem pouze na kontrole. Znáš to ty mé alergie." Podívala jsem se na něj a hledala jsem v jeho pohledu aspoň špetku něčeho pozitivního, ale to je jako hledat jehlu v kupce sena. Nic jsem neviděla. "Já se neptal, co jsi tam dělala, ale proč jdeš touhle cestou!" "Nekřič na mě. Nic jsem ti neudělala." Najednou jsem se zarazila. Nic? Vždyť já udělala to nejhorší, co jsem jen udělat mohla, ne nejhorší. Nejhorší věc z nejhorších. Cítím se jako vyhnanec při pohledu do jeho očí. Nechci na to myslet. Zatřepala jsem hlavou, abych z ní dostala všechny černé myšlenky na onen den.
"Nic jsi mi neudělala? Jak myslíš. Nechci se s tebou bavit. Stále to bolí." Uviděla jsem, jak se v jeho očích zaleskly slzy. Otočil se a šel pryč. Stihla jsem ještě zakřičet. "Ale já chtěla pouze pomoct!"
Došla jsem domů, při rozhovoru s Taylorem jsem naprosto zapomněla na mou smrtící diagnózu, kterou mi řekl doktor. Ale doma to na mě opět přišlo. Velká tíseň, všechno na mě opět spadlo. Lehla jsem si na postel a snažila se usnout. Odbila sice teprve čtrnáctá hodina, ale mě to připadalo, že je půlnoc. Je pravda, že jsem měla neustále zatažené závěsy, neměla jsem ráda denní světlo, jak slunce prostupovalo mou okenicí a svítilo na podlahu a vytvářelo strašidelné stíny i přes den. Nenáviděla jsem to. Proto mám nejraději zatažené závěsy. Ať je v mém pokoji klidně stále tma, já si nic jiného nezasloužím. Ať jsem ráda, že vůbec ležím ve své posteli a doma. Ne někde jinde. Proč jsem zrovna já taková? Co jsem komu udělala, že mě stíhá takovýhle osud. Chytla jsem do ruky knížku, která mi ležela na stole a hodila ji na druhou stranu pokoje. Při mé smůle se zachytila o lampičku a shodila ji na zem.
Všude na zemi se válely střepy. Malé i velké. Rozličných barev, neboť váza byla velmi barevná. Zvedla jsem se z postele a začala je sbírat. Najednou se rozrazily dveře a do pokoje vletěl naštvaný táta. Instinktivně jsem se zvedla a začala rychle couvat. Můj táta byl o dvě hlavy vyšší než já. Jeho tělo překypovalo tukem a sádlem. V jeho očích jsem viděla zlost, ale ne takovou jako u Taylora, jinou, zlost, která se nedala lehce popsat. Jako by mě chtěl jednou ránou zabít. "Co jsi to udělala? Tohle byla drahá váza z Indie! Neumíš si vážit svých věcí?" Vrhl se ke mně a já padla na postel. "Ne, nech mě. Dej ze mě ty hnusný pracky pryč! To byla nehoda." Zle se na mě podíval, ale ruce ze mě nedal. "Nehoda? Všechno co ty uděláš, je pouze nehoda viď? Nevěřím ti už ani slovo. Vázu jsi rozbila, abych se naštval a přišel sem. Sama víš, co bude následovat." Rozmáchl se a rychlostí blesku mi na mém obličeji přistála facka. Zatočila se mi hlava a padla jsem na postel. Než jsem se nadála, zvedl se mi žaludek, snažila jsem se to potlačit, ale marně. Za pár sekund jsem byla předkloněná přes postel a hrnuly se ze mě litry krve. Táta se na mě ani nepodíval. Jen si promnul svou ruku a odešel. Jasně, ať si tady klidně vykrvácím. Opravdu jsem všem ukradená?
Pokračování příště...